(Ori Eremos, 10.04.2013, basne)
Do města se snáší
bleděmodrý klid.
Další den za námi,
ač z malinových keřů
hledí stále saní zraky.
Lesk a bída krátkých sukní,
co kvapně mizí v pustých rozích
naleštěných stěn a chladných zdí
oslňuje na zápraží.
Sklonit ramena chci k bílé bystřině,
zchladit unavený žár večera,
prchnout,
smočit oči v odrazech...
Chci v ústech cítit bledé mlhy,
v nichž tančí touhy zbabělé.
Mezi ploty, v borůvčí pyšně
ušklíbnu se na mechy.
Nechám rozkvést střevíce,
zanořit tak ruce do trávy!
Zvednout srdce ke korunám
a počítat:
má mě rád, nemá mě rád?
Schovávám svou lehkost v dlani,
volná jsem a svá.
Proletět chci strání dolů,
rychlejší než vítr ze západu.
V černých tmách je úzko,
však kéžby nebyl chlad.
Čekání mě unavuje,
toužím po nádechu.
Kdy konečně otevře svou náruč slunce?
Jak dlouho čekat mám
než okusím sladký hlas jara?