(Sýkorka07, 16.06.2013, basne)
Až zavěšená na víčkách
mi znovu budeš snít
a ve všech malých představách
chtít roztroušena být
až rozevlátá z lesních sfér
se vrátíš k mému stínu
to odloučení od sebe
ti ztěží neprominu
a přivítám tě s radostí
tam do nového rána
a nevzpomenu chvílí těch
kdy bývala jsem sama
ne, nevzpomenu chvílí těch
že takové kdy byly
ač ten úsměv na mých rtech
mi leckdy pokazily
ač ten úsměv na mých rtech
kdy v masku proměnily
ač krátí se mi leckdy dech
a bloudím v těch, co zabloudili
věz, nevzpomenu chvílí těch
jen teď se třesu lehce
a tonu ve svých pocitech
a věřit se mi nechce
že zavěšená na víčkách
mi znovu budeš snít
a vedle mého zmateného
srdce klidně bít
ne, věřit se mi nechce
a přesto nějak vím,
že navzdory těm stinným stavům
já brzy zas tě pocítím