(Sunny, 01.08.2013, basne)
Kdysi jsme spolu
poslouchali Radiohead,
seděl jsi v křesle,
v dlaních otáčel skleničku s ginem,
prsty bubnoval o moje břicho,
venku tramvaje vytloukaly jiskry
a já,
jen tak mimoděk,
broukala si ve Tvém klíně…
Občas si zabloudil do mých vlasů
a občas zaškemral,
abych ti nikdy nestačila utéct.
Bláhové řeči,
když se v Libni láme noc,
když mnou křičíš v náručí
a dole přes balkon
tolik voní orchideje.
Navždy je mám spojené
s onou letní nocí,
když jsi tu žongloval se svojí touhou
a já v hlavě spřádala všechny ty plány,
na útěk, na sbohem,
na to, že tu tolik chci,
Tvé fialové triko,
ve kterém ještě dnes občas ráda spávám.
To když svět,
nedbale a sentimentálně
rozmělněn v Bullet proof,
nabádá k pláči,
když někde zahlédnu oranžové hrnky,
konvičku z Ikea,
zelené žaluzie,
to když mi sem tam,
v tramvaji zabubnují na kůži:
„HELE SLEČNO,
JÁ SE VÁS,
PROSTĚ A JEDNODUŠE,
POTŘEBOVAL DOTKNOUT…“
Víš,
občas bych tu chtěla být,
fakticky neprůstřelná.
Rozfoukat bublinky a čekat,
až si posedají na hranu mé duše...
Občas tu totiž vytloukají jiskry,
ze všech těch zpropadených kolejí,
bohužel i vlaky !!!