(Dariya159, 27.03.2014, basne)
Nechť studenou zemí,
Zasypán jsem.
Ó příteli ! Všude , vždy s tebou,
Duše jest má.
Lásky šíleného znavení,
mrtvý v kraji klidu ,
všeho svého se teď vzdá.
Bez strachu v čas půlnoci,
Mohylu svou opouští.
Hledá duši svou a zkouší,
zda nenalezne jí v mrtvých pouští.
Hledá, hledá nenachází.
Náhle slunce už vychází.
Nenašel jsem duši svou,
mrtví mě zas zpátky zvou .
„Co mi boží přikázáni?“.
Ptá se sebe při svítání.
Nenašel jsem ten svůj klid,
Teď jdu strašit zdejší lid.
Nachvíli se do mohyly vrací,
slunce se už zase stácí,
Zas nastal večer ten ,
co nahradil dnešní den.
Znovu z hrobu vychází
slunce rychle zachází .
Jde tim tichym mrtvolištěm,
území své obchází .
Vyšel ze hřbitova.
Ruce,hlava mu chybí .
Našel dům a vešel do dveří.
V pokojíčku dítě spalo,
a matička vedle něj.
Otec ležel na hřbitově,
vedle toho mrtvolce.
Koukl se na matku vlídnou,
spi a buď klidnou.
Odešel a dveře zavřel .
O pár domů dál,
zastavil se- stál.
Koukal do oken,
kde duši svou hledal.
Tak putoval si městem,
až našel dům,
kde duši svou měl.
Vešel do dveří,
náhle vidí jak kdos tam leží.
Byl to malý kluk.
Popošel a rozdal se divný zvuk.
To clapec brečel, sténal
umíral ….