(Amable seňor Marek, 02.04.2014, basne)
Pohroužen v myšlenkách o samotě,
přemítám ze strany na stranu o životě.
O tom jaký jsem byl,
a kým jsem se stal,
život jaký jsem žil,
a co zpátky bych vzal.
Pevně teď stojím na dveřích prahu,
připraven vběhnout na života dráhu,
ale v cestě mi stojí minulosti mříž,
tak nehtem do dřeva vyrývám kříž.
Kříž černý jak noc,
a v něm všechna zloba,
prosím Boha o pomoc,
však marná má slova.
V nepravou chvíli se nehet zlomí,
přímý to útok na moje vědomí,
měsíční paprsek na nehet dopadá,
znaven a zlomen upadám na záda…
A tu náhle poprvé za život spatříš,
kam že to směřuješ, kam že to patříš,
myslel sis, že pro Tebe točí se svět,
Ty jsi však nikdo, jen otrok mých vět.
Už dost si se na straně štěstěny hřál,
hej no tak vstávej, a jdi zas o dům dál.