(Jane Virgo, 10.04.2014, basne)
Jsou chvíle, kdy si přeju
být přivázaná k Tobě.
Je mi těžko být sama a
sama bojím se v hrobě.
Kdo zahřeje mé tělo?
- ptám se sama sebe.
Kdo obejme mou duši
a kdo je mé Nebe?
Být sama je tak těžké.
Už zapomínam na svět.
Nevím, jak cítit, jak chtít,
a nevím, z čeho bude květ.
Jsou chvíle, kdy si přeju
být svobodná jako pták.
Létat vysoko, krmit se
a nebýt prázdný vrak.
Jsou chvíle, kdy mám strach,
že až přijdeš, nepoznám tě.
Že osud mě pak opustí
a já nikdy nenajdu tě.
Jsou chvíle jako tato,
kdy slova ztrácí význam
A jediné na čem záleží
je až se osud přizná.
Přizná, že svedl mou cestu.
Donutil mě ztratit naději.
Nechal mě zoufalou bloudit dál,
a čekal až trochu dospěji.
Nechal mě bloudit samotnou,
nebál se o mě, jen se díval.
Ale přesto věděl, jak to skončí.
Přesto věděl, jak to bude dál.