(kudlankaW, 19.04.2014, basne)
Ležel jsem na zemi
tváří ke kupovité oblačnosti
s nutkavou potřebou opustit tělo.
Tak zvolna – tiše
putoval mok
v mojí míše,
zatímco nebem plul veletok,
odstíny modři snadno pohlcovala šedá.
Duše ukrytá jindy v ulitě
opustila zdánlivé bezpečí chýše,
hluboké nádechy v závěsu následovaly ty mělké.
Už vím, co znamená trávu růst slyšet...
Naslouchám pokorně,
stal se ze mě vítaný posluchač
ležící nehnutě - tiše,
uprostřed stovek květů
okrových pampelišek...