(jenmravenec, 02.06.2014, basne)
Ležíš...,
a tak nahá, vším svým,
na mně
a křivky,
Tvé plností i horkem
se po mně,
jako cesta
z krásných serpentin
po sedlech hor řítí
Stále se hýbeš, štastně, něžně,
i obloha Tvých oči je něčím
zvlaštně zastřená
vlníš se jak překopaná slastí,
nic už nevážíš...
A já?
Co šílený a drzý šofér bez papírů
projíždím Tvé zákruty,
jak a čím se dá!
S radostí,
povoláním "blázen z touhy"
stokrát vracející se
po tý cestě TEBE
tam a zpět,
tam
a
zpět
Cítím, že
nepřemýšlíš,
co uděláme, když...
když pojednou zastavíme
proti sobě
na krajnici
mezi
ve Tvém uschovaném kvítí
Zamávám Ti doteky, Ty mně dechem svým
Po dávné, tiché a tak "tajné" dohodě
mu něco nastavíme
a ono se tím, jak i Ty mnou
naplní...
Nádherně, i dychtíc
konečně
měníme se na divadlo
prastaré jak život
...něco končí?
...něco začíná?
Kto by nad tím přemýšlel
když jsem Tvůj
a Ty tak má......................