(Jan Urban, 08.07.2014, basne)
Ve stínu hvězdy chodí její vnitřní duše mezi těly spícími, jenom tak z lehka, aby dýchla snům prožitky nebe a země. V tom svitu měsíčním ukrajuje osud krev a med z budoucí ranní oblohy, jen pro potěchu toho, že zasypá spáče sny a těly můr, spálenými sluncem předešlého dne. To je noc a den vyschlých pramenů a hrdel žíznivých.
Ješte včera viola zaplakala
těmi tóny zmáčklého krku a strun
které poslalo srdce do ruky těla i smyčce
a zastavila toho o kterém se nemluví před tůní panen
v představách zrozených.
Z třézalek povstal faun modrých slepých očí
s pohárem naplněným po okraj nebem zrůžovělým
i vybízel poutníka k uhašení žízně
neboť poznal hrdlo vyprahlé
a jeho rty lačně pily pro chvilku navždy zvěčněnou.
Jenom pij a pij pobízel faun
vždyť víš co čeká v ranní čas
každého
kdo se probudí v řasách rosy
ze slz panen zkropených.
V té chvíli odevzdáš mně krev
kterou tůň hltavě pohltí
aby opar její se smísil v jitřních červáncích
v akordu kohoutího kokrhání.
Ti, o kterých se nemluví, ti bloudí nocemi a dny, aby již konečně našli ten pramen pradávný, s věčným strážcem bez zraku. A vnitřní stín hvězd vede kroky těch, o kterých se nemluví k tůním panen a jejich pramenům.