(Manicka18, 03.10.2014, basne)
Pohled na město, světla pouličních lamp
Vyvolávající nostalgii vzpomínek
Hodit do řeky kamínek – padá.
Padá volně jako slzy,
S nimiž se cítím o něco blíž
Ke dnům řeky a jsem tak nebi výš.
Proto jsou také moře slané,
Neboť řeky pohlcují naše kapky smutku
Zdají se pak menší, bezvýznamné
A v perlorodkách přemění se v šperk
Ano, bílé perly – toť zkamenělé slzy jen.
Stojím na mostě a zvažuji, kam ukrýt své slzy
Smyje je řeka? A padám. Padám jako ten kamínek
Jen těžší o nějaký ten morální stupínek.
Ruce, nohy, břicho zohyzděné
Krev plave na hladině…
Řeko, prosím, přeměň v nádech azurový barvu mé tváře
Utiš steny, zmírni bití srdce
Řeko, prosím, odnes slanou pachuť do moře kam plyneš
a řeka křičí: „Zhyneš, duše, zhyneš!