(Isquieasuus, 24.10.2014, basne)
Vítr odnesl nás
z minulosti
v krátkosti podzimu
jsme existovali
budoucnost přišla o panenství
a zůstal pouze
poryv vlaků
neuskutečněných okamžiků
protože usneme až potom
co se rozeřve budík
v rytmu naší společné písně
která zní teď
úplně jinak
zbyly jen střípky ničeho
a nám to nevyšlo
protože strach má z nás strach
nebo proto že parkujeme
v slepých uličkách života
co náš žaludek
sype pohřební hlínou
a my jsme mu to sežrali
smysl všeho
se nejspíš usídlil
mezi nohama
kurtizány z 19. století
a proto s náma vyjebává
ve chvílích
kdy oba usínáme
na periferii tvých rtů
ale jen jeden z nás
se na nich probouzí
chtěl bych se uzdravit
jen kdybych neléčil
si rány
v tvém parfému.