(zdenka, 30.11.2014, basne)
ticho nikdy neukončí větu
vždy po něm ještě cosi zůstane
cosi nevyřčené
poslední slabiku přitlumeně polkne
nechá ji viset kdesi v koutě
němou tenkou pavučinku
čekající na záchvěv znovuzrození
za slovy je ticho
v tichu zní slova
živá a věčná
ještě nahá
čekají na vyslyšení
v tichu slyším pláč opuštěných
pláču s nimi
v tichu slyším beznaděj
všech těch lidí bez domova
spím s nimi v dešti na lavičkách
v tichu slyším zrazenou dětskou nevinnost
zmateně se rozhlížím kolem sebe
v tichu slyším žebrat hladovějící
jdu s nimi s nataženou dlaní
v tichu slyším bezútěšnost umírajících
v každém z nich umírá mé já
v tichu slyším nesmyslnost válečných obětí
spolu s nimi hloubím jámu politickým ideám
------
na stole stál svícen
lidé chodili okolo
padali klopýtali
ale žádného z nich nenapadlo
škrtnout sirkou
každý očekával
že to udělá někdo jiný
až do té doby
kdy šlo kolem stolu malé dítě
dělalo své první krůčky
zastavilo se nebojácně
přímo pod svícnem
kde byla ta největší tma
tápalo kolem sebe
až nahmatalo malou
krabičku sirek
bezelstně
jednu ze zápalek vytáhlo
z krabičky- škrtlo
a zapálilo svícen
v tu chvíli všichni lidé
prozřeli
------
v tichu slyším ozvěnu
běd kdysi dávno vyřčených
v tichu slyším
co za mě nikdo nevysloví