(Gaspi03, 13.01.2015, basne)
“Tak jsem tady…
Pravila si během toho,
co ses zouvala.
A přinesla si tašku s nákupem,
byla v ní včerejší šunka,
nedopitá flaška
a paranoia…
Ten popelník v mym pokoji už zase přetejká.
Vyplavuje všechnu špínu lidstva….
A dívá se na mě,
ať už sem panna,
magor,
nebo tenká břitva…
A po kapsách nosíš nikotin,
alkohol
a všechny další,
Bohem požehnaný věci…
Kouříš jednu za druhou,
taháš ten hnus do sebe,
ale stejně si připadáš po ránu,
večeru
i dopoledni,
jako v kleci…
A ten němý mi začal šeptat do ucha:
“Prozraď mi,
řekni,
jak se jmenuješ?
Začínal ten tón stupňovat,
když jsem neodpovídal
a mlčel místo něj…
“Slyšíš mě?!
JAK-SE-MENUJEŠ, ČLOVĚČE?!
To ticho mi nesnesitelně rvalo ušní bubínky,
už sem ho nemohl dál poslouchat…
Odešel sem od něj
a dal si rohlík v párku,
protože sem z toho
všeho dostal hlad…
Ve ksichtě nosíme všelijaký úsměvy,
všechny možný odrazy.
Úsměvy bláznů,
v odrazech snů…
“tak jsem tady…
Pravila si už během dneška po druhé.
Tentokrát si nebyla na nákupu,
ale na tragikomedii
v kině…
Najednou v tý řece pluje prošlej kapr.
Dívá se na mě pohledem schizofrenika
a volá…
A VOLÁ:
“klidně si shoř!
Ty démone,
stvůro, co mě požíráš…
“Rád bych řekl,
že to,
co v životě děláme
dává vždy nějaký smysl,
ale prej mám mlčet…
Řekl ten němý
a lehnul si zpátky do kontextu…
A občas lžu sám sobě tak dobře,
že si vlastně ani nelžu…