(Amonasr, 17.05.2015, basne)
ROZSÉVAČKY
za tichých odlivů dnů
z dalekých obzorů dávných iluzí
k molu mé duše
přilétá mnou věčně znovuopouštěný racek
bez hlesu bez křiku
on sám je výčitkou
jak si tak klouže mezi zulámanými stěžni
neprávem způsobených křivd
jimž napínal jsem plachty
do protivětrů z ostrovů zapírané touhy
místo aby mi oči vykloval
sedá mi něžně na rameno
sdílí mé ztěžklé mlčení
připraven znovu mě chránit
před zbloudilými blesky
bouří jež stokrát obejmuly zemi
přesto vždy opět doznívají
na místech kam se stále vrací
jen žena dokáže přetavit lásku v odpuštění
a stejně si její sémě chrání v tajemném úkrytu
o němž jen ona sama ví
proto je věčnou rozsévačkou
i tam kde jiní spatřují jen poušť
můj vždy znovunalézaný racku
tvé jméno je od věků žena
ať jsem ti říkal
ájo soňo renato či jano
i jinými jmény
už nikdy ti nedokážu splatit
vše co jsem zůstal dlužen
já blázen hledal úkryt vždy jen v sobě
přitom jsem v něm nejčastěji byl
aniž bych si to uměl nahlas přiznat
tam kde jsem se sám sebe bál nejvíc
u žen
Praha, 16.5.2015
https://www.youtube.com/watch?v=2bYBn5VJ-ko