(aravara, 13.12.2015, basne)
|
Baronka : Krajina chleba - Obdělávám třicet hektarů - Hlas měl jako zvon |
|||
|
Ve staré pekárně
dvě žárovky ještě stačí potlačit svítání polena praskají pec žhne očekáváním co chvíli vyplázne dvířky ohnivý jazyk (to si ještě počkáš )
vedle díž polyká vsázku podmáslí s vodou a solí Hrst kmínu s fenyklem přebíjí mdlou vůni mouky nakyslý odérek kvásku
se zrudlou tváří pekař kopist v rukou tančí a s těstem se mazlí
tak chléb se rodí
hrablem a metlou vyžene oheň, oharky dřev nastává sázení chvíle v slámových ošatkách bochníky ještě jsou bílé dřevěnou lopatou dozadu bochníky rodinám blíž malé veky ------------- chvilka volna a káva dáme si páva to oknem už zář žárovky tratí tvář -------------- pecny na svítání ještě bledé teď zlatohnědé
z pece vystoupí chleba duch jak z lampy Aladina jako sloup ve vzduchu stojí omamný hlavou nám točí
bochník ještě horký mistr skrojí voňavou radost má v očích
Výborný chleba, pane Třešňák... Mistr pekař, k němuž jsem jezdil skoro každé ráno - ještě před školou - na koloběžce, později na kole, pro čerstvé pečivo, zrůžověl jak mladá dívka po prvním polibku. Děkuju, děkuju, trošku mu to drhlo, dělám co můžu a co - snad - i trochu umím... I jen nechte být, pane Třešňák, není to jen tak, že mi to k vám není daleko přes půl města, když máme pekaře přímo v ulici... Scénku si pamatuji - i když těžko bych ji přesně časově umístil... ale bylo to asi někdy v roce 1946 - 1947... to jistě (dřív jsem neměl kolo a později už byl pan Třešňák odporný kapitalista (:-D... Teprve po mnoha letech, když mi zkušenost dovolila nějaká srovnání a hodnocení a také pan Třešňák byl už pár let ubytován pod rádobymramorovou deskou, mi došlo, že ta pochvala byla za to, že pan mistr pekařský zdárně propojil proces počínající orbou a končící naší snídaní. Zavrhl jsem formulaci že »jen« zdárně završil... jaképak jen, že - a završením byla právě ta naše snídaně... Sklidil ovšem pochvalu i za rolníka, jeho dřinu za pluhem (tehdy ještě většinou taženým koňmi, případně voly), při sklizni - vázání - tehdy většinou ručně a dokonce i jen povřísly, nakládání na žebřiňák na poli, skládání na patro ve stodole, mlácení - podávání, úklid slámy, odebírání pytlů, doprava do mlýna... za horníka, který dobýval uhlí, za železničáře, kteří ho dovezli, za... výrobce droždí... za - no dost, to by bylo donekonečna a nakonec bych se do toho mohl zahrnout i já sám, jehož zásluha byla - zejména tehdy - velice, velice sporná (:-D... Mlýny už i tehdy byly většinou mechanizované, ale některé práce, třeba manipulace s pytli obilí a mouky byla jen a jen ruční - nejvýš nějaký rudlík, vozík, nebo šoupačka, či skluz... Jistě takhle by se to dalo vystopovat zpátky i u všech dalších profesí, řemesel, zaměstnání... Tohle psaní vzniklo proto, že jsem se - výjimečně - zamyslel nad tím, co vlastně píšu. Tentokrát to byla tato miniatura, kde rukama jsem nazval stébla žita a pšenice:
na polích miliony rukou nabízejí chléb s tmavou kůrkou ze země a bílou z potu
ráno kosa odpoledne mlýn a zítra vůně bochníků
stůl, nůž, sůl
a pohled zpátky
|