(LucyEr, 19.09.2016, basne)
Když si počkáš a zamyslíš se,
tak ten pocit ucítíš.
ten pocit, uzavřenej a schovanej,
ten pocit, že můžeš být člověkem.
Když pocítíš tu moc,
ať už je ti čtrnáct nebo třicet,
už nechceš spánkem promrhat noc,
chceš pomoct uklidit ten nekonečnej pozemskej binec.
Je to touha, která se ti dere do srdce,
je to touha pomáhat a chránit bezmocné,
je to touha něčím přispět a nebýt k ničemu,
je to touha podat ruku a pomoct někomu.
A tak to cítíš a chceš to žít,
avšak stále potřebuješ jíst a pít.
Valí se na tebe povinnosti
a na pomáhání nemáš času dosti.
Hledáš slova a omluvy pro své chabé činy,
přemýšlíš, jestli to bylo někdy jiný.
Člověk, když stárne, má mít více rozumu,
přitom mi přijde, že já klesám pořád dolů.
Je to touha, která se ti dere do srdce,
je to touha pomáhat a chránit bezmocné,
je to touha něčím přispět a nebýt k ničemu,
je to touha podat ruku a pomoct někomu.
Nespíš, říkáš si: „Tak proboha, už vstaň,
běž za svým snem, jinak se v zrcadle nepoznáš.
Pomáhej a chraň, tak jak ti srdce velí,
dělej aspoň radost všem z tvého okolí.“
Nemusíš být záchranář či bojovník za lidská práva,
i maličkost se počítá, když je to ta pravá.
Nemysli jen na sebe, ale na ty druhý,
co by zato jídlo děti v Africe daly…
Je to touha, která se ti dere do srdce,
je to touha pomáhat a chránit bezmocné,
je to touha něčím přispět a nebýt k ničemu,
je to touha podat ruku a pomoct někomu.