(Ďábel sám, 22.12.2016, basne)
Každý jsme jiný a přitom tak stejný
postav mě na nohy nebo mě sejmi
nedej mi do rukou smrtelné zbraně
zevlujou nad námi jak hbité káně.
Dívám se na zemi a co se to děje
kam ten náš život pomalu spěje
nádech a výdech, ráno a noc
člověk se změnil chce získat moc.
Obludné představy s modlami v mysli
chvíli se spouzíš a pak znejistíš
život se uzamknul do bídné krabice
plný je talíř a plná je sklenice.
Pomalu zžíráme jen sami sebe
dívajíc na telku, hledajíc nebe
a místo soucitu úsměv a strach
čekání na chvíli až bude z nás prach.
Z rádia slýcháme komenty moci
jak stádo ovcí jak tupý otroci
hozený žvanec na krvavé zemi
potupen mocí, zbitý a němý.
Nelze už žít pod svitem slunce
brodit se potokem a lovit pulce
můžu být sledován jak kuře v kleci
zákazy, příkazy, naložen v peci.