(wigi.sama, 08.10.2017, basne)
Už s prvním veršem v hlavě mám,
že tajný smysl v básni ukrývám
Tolik toho říct bych chtěla,
avšak naživo má ústa oněměla.
Ty si myslíš, že jsem zlá a drzá
a mě pak doma padá slza.
Nemluvíš se mnou o čem bys měl,
jakobys i ty vždy oněměl.
Jednou mi píšeš tak krásné řádky,
jindy mám pocit, že chceš je vzít zpátky.
Častokrát nevím, co to znamená,
atak cítím se zase zlomená.
Teď opakovat budu se po tisící,
ničí mě ta tvá spolubydlící
Nechci s ní soutěžit, předem vím,
že ji v tom boji neporazím.
Dřív jezdil si za mnou jako střela,
dnes už ta touha v tobě vyhořela.
Já stále netuším, kde nastala chyba
Bublina v messengeru už se nehýbá...
Možná tu báseň zahodím do koše,
spláchnu ji, spálím, roztrhám, protože
pro svět neznamená nic - přece
dokud nechytí tebe za srdce