(Trash75, 11.02.2018, basne)
Studený měsíc si pluje oblohou,
a noha bosá nic neskrývá.
V osamění, s myšlenkou pouhou,
jak drápy v srdci se zarývá.
Ve skrytu temné tváře,
hledí do duše lidí,
a pak s pomocí snáře,
se za ně trochu stydí.
Jak poutník provází,
osamělé a jejich vzdech,
s jistotou proráží,
tlumené výkřiky, poslední dech.
Sám ve své nahotě,
kráčí dál po nebi,
a slzy soucitu,
v hvězdy se promění.