(Nikita44, 02.04.2018, basne)
Vzpomínal na ten den
co voněl zeleným listím
vírou a nadějí
když spolu tenkrát seděli
na lavičce
ptákům do křídel
slunce malovalo ráno
a do kouzla té chvíle
propletených rukou a životů
pronel tiše -
neměj strach
láska nikdy neumírá
pak vstal podal jí
malou planou růži
a ještě tišeji zašeptal -
a naděje umírá poslední
Ale teď jeho srdce
svírá bolest
v očích pálí slzy
a ticho za každým krokem
řeže jako nůž
po celou tu dlouhou cestu
na hřbitov