(TJD, 02.10.2018, basne)
Neznal jinou nežli svoji, píseň šťastnou osamění,
zpíval ptákům, vzduchu, lesní krásce,
zpíval věčně bez aplausu, bez umění,
slepý k nenávisti, slepý i k lásce.
Neznalá pana, oděna v nechtěných šípcích,
s hlavou mezi dvěma světy,
skládal pro ni spánky spících,
mezi řádky, když proklouzly mu věty.
Dnes konec slov i zpěvu leží dole,
pro ni v moři, pro něj ve stodole,
kde láska spasila slepá stvoření.
Krátce znal je třetí k nim tak slepý,
jen Bůh ví, kde mu dnes básně lepí?
Snad tam, kde lásce plane vyhoření…