(Ztepilý, 06.10.2018, basne)
Siluetu vílí, halí křišťálové střípky jitra.
Šaty hříšně nahé, nejen dnes,
v touze, to mámení, stejně jako temný les,
utopen v závisti, i já chci vidět zítra.
Kouřmo mezi stromy, divadlo dotváří.
Pro přelud, zjevení, tanečním parketem.
Slzičky z hvězdných pěn , stékají po tváři,
touží být ve snech svých , smrtelným děvčetem.
Staletí prokleta. V zajetí, bezbranná. Pod černou mocí.
V kapradních zahradách, vězněm, jak hladina, ve sklence od vína.
Tančí a naříká. Na srdci jizvy, tisíce nocí. Tak sní a rozjímá, víla, co vždy byla, čistá jak horský led. NEVINNÁ.