(Adminak, 11.10.2018, basne)
Už mě vyčerpává nést tíhu Světa ve svých dlaní,
když jméno mé Atlas není.
Pocit šrapnelu zabodnutém ve své hrudi,
bez jizev
s bolestí
však bez krvácení
Všechny ty vzestupy
pády
Do záhrobí
a pak zpátky
Křičet do prázdných chvil jež se nesou,
slova - co již mé srdce neunesou.
A ráno z pocitu -
že stále žijem,
pronést v tichu...
Carpe Diem