(TJD, 11.10.2018, basne)
Znám vzdálený prales, liány je obsypán,
tam slunce září, z hnědookých studen,
v nichž já bývám často zasypán,
štěstím, smíchem a ledovým klidem.
Prales hezky vzdálený mne mizí v dál,
já mockrát smutkem zklamaný,
že jeho plochu, v kartách od bohyně nevyhrál,
tam u jeho stěn, zazářím však vždy štěstím lomený.
Hnědavé liány či hnědooké studny,
jen maličkosti, díky nimž já hraji bubny,
prales, kam já nikdy nevlez…
Štěstí, smích a ledový klid,
láska, náruč a medový svit,
nevlez, pročež je mne vzdálený tenhle ten prales…