(Jasmin de Paris, 09.12.2018, basne)
V konvici ještě trochu čaje
rozehřívá bílé sklo
a někde mezi tím
jsi ty
a uskráváš
ze života
na stole váza
bílých růží
co dávno
ztratily
svou
nevinnost
a taky
iluze
že
ještě
pokvetou
přesto
vždyckys'
je nežně
zalila
a
zpívala
jim
o
lásce
a věčnosti
tak jako kdysi
mně
Nábytek s patinou
a vrstvou
prachu
který prý
spadl
z hvězd
Kulatý stůl
a kyprá knihovna
přetékající
moudrost
věků
Vzala sis věci svý
a já uzamkl
navždycky
tenhleten
pokoj
Je tolik slov
který
jsme si
nikdy
nestačili
říct
...