(ARNOKULT, 02.04.2019, basne)
Západ Slunce
U vyhořelé pouště trpkých stínů
se proudy strmé kdesi propadaly,
u kterých staví démon gilotinu,
kde k vidění je odraz strachu stálý.
Mé slunce kdesi padá na dno tísně,
ve které slyším zvony za horami,
ukončena je hudba vznosné písně,
když v kobce s mříží zůstáváme sami.
Jen Boží světlo místo těla vládne,
u probuzených tónů v slzách času,
už nikdy nikde nepřijde mi žádné
strádání, které hledá v mlze krásu.