(Descardea, 06.06.2019, basne)
Pár vtípků, naruby obrátit kapsy.
Vysypat poslední drobečky vin.
Nech mě být, někoho jinýho trap si.
Můj stud ať vpije se do proláklin,
že jsem ti věřila, zmetečku s křídly,
tolik jsi sliboval, tolik jsi lhal,
že je to v pořádku, že jsme se zhlídli,
napsali osud svůj do siločar
co Země maluje kolem svých pólu,
byl to však osud jen tolika chvil
kolik se nádechů vejde do "spolu".
Zrovna v tu chvíli se však zastavil
můj dech i tep, snad jen rosný bod
zůstal mi ve chvíli, kdy jsme se dotkli.
Tála jsem, hořela, plála jak knot.
Citlivé místečko schované pod kly...
Kdo mohl tušit že tohleto chvění
je jen tvůj humor co postrádá cit
a že mi ráno už zbyde jen chtění,
a že se od tebe dočkám jen "Chtít
můžeš, maličká, sorry a dík,
bylo to hezký zas někoho zmást,
Já nejsem Amor, to vyprosil bych
si, já jsem ten co chodí chviličky krást.
Jsem lásky na vždycky, co nikdy nezačly.
Jsem ranní emoční kocovina
po nocích v oblacích jsem ráno na mašli.
Bolehlav rozhodně ne (jen) z vína.
Jsem zvuky tání, to praskání ledu,
rozverná světýlka podobná duze,
když mozek ještě spí - ne, teď ho nebuď-
a srdce? Přichází o iluze...