(Kloboučnice, 27.06.2019, basne)
Stíny tvé minulosti
tě pořád stíhají.
Nikdy tě neopustí.
Jsi plný zlosti.
– Zoufalství.
A když je temnota
kolem tebe
tak jsi sám.
A já přísahám,
že jednou
rozjasní se nebe.
Neboj.
To přejde.
Pořád ale opakuješ,
že si tě vezmou s sebou.
A já vím,
že jsem stejná.
Plná zoufalství.
Ale snad nepatřím
k nim.
Co když ale budu
ta, která tě zničí?
Co když budu
ta, která ví čím
ti ublížit?
Nebojím se.
Nikdy.
Nikdy se to nestane.
Kam se vytratila radost
z tvých očí?
Kde se objevila touha
všechno skončit?
Je tma.
Všude okolo.
Zavřít oči
je zbytečné.
Stačilo by slovo
a vše skončí.
Nebo ne?
Kéž by.
Neboj.
Nezhasni mě.
Prosím.
Pusť mě.
A společně utečeme.
Pryč.
Na konec světa.
Ale co když
vše, co je skutečné
končí?
Nebojím se.
Proč bych měla?