(Ječmínek Máselník, 28.06.2019, basne)
F: Až budeme s trny zvadlých růží,
až se vypaří i ten nejposlednější oceán,
se zbytky těl hluboko pod zemí,
bude smrt brát i tam, kde nic není?
M: Zahraje si na chytání motýlů,
tvou i mou duši polapí do pevného sevření,
a bez ohledu na hříchů přiznání,
přiměje nás k věčnému ducha pokání.
F: A až se o letmý polibek pokusím,
jen o pouhé nevinné sblížení,
ve tmě lemované hvězdami.
Dozvím se, proč jsou řeky tiché a mlčí?
M: Voda je čistá jako sklo,
je něžnou rosou a rozbouřeným mořem,
je domovem a hřbitovem,
pro pouhý lidský život vlny nečeří.
M: Pokud ovšem tvé rty po mých touží,
a bez výčitek se ke mně nakloní,
proč chtít zpěvy veletoků a říček?
proč by chtěl někdo v tichu křičet?
F: Snad jsou to slova poutavá,
zajímavější než tvá osobnost a duch,
snad se bez polibků nerozplynu jako led.
Ovšem ucpávat tvá ústa je jako podávat nemocnému jed.