(Mydlinka, 21.07.2019, basne)
Procházím městem, hlava se mi točí
z výšky těch budov sahajících k mrakům.
Kolem mě tolik smutných očí,
jež nejspíš tiše závidí ptákům.
Před sebou prázdné kelímky od kávy,
s věčnou nadějí o almužnu prosí.
Kryjí je staré špinavé hávy,
co celé měsíce na sobě nosí.
V kelímku málo mincí chrastí,
když plouží se pomalu ulicí.
Hlavy plné dávných strastí,
kdo jejich srdce utiší?
Nečeká na ně teplý domov,
jen zápach a studená zem.
Nocleh ve stínu vysokých budov,
ten stín stal se jim domovem.
Nepomůžeš duším ztraceným,
pro které smrt je útěchou.
Děkují s hlasem smířeným,
pár centů jest pro ně potěchou.
Procházím městem, hlava se mi točí,
však neuniklo mému zraku -
jak mnoho je zde smutných očí,
a jak moc bankéřů v saku.