(Lissa, 23.08.2019, basne)
Souvislá vrstva
odporné černě
přitekla pomalu
vsákla se do mne.
Lezavý chlad
mokrý a lepkavý
lepí se na tělo
už se ho nezbavím.
Ostrý spár
zoufalé samoty
drásá mou podstatu
- tak tohle jsi ty.
Rytíři ve zbrojích
o kterých lhali
zachránit nepříjdou
závoj tě halí.
Vzpomínky tíživé
brání se rozvíjet
otevřít oči
naděje zabíjet.
Nikdy se nevzdávej
'Skrz obtíže ke hvězdám.'
myslel's to upřímně?
Teď už to nepoznám.
Vzdálen jsi na hony
přitom tak blízko
ztrácíš se v mlze
valí se nízko.
Otírá kotníky tvé
drze halí tvé boty
když zády se otáčíš
odcházíš do nicoty.
Necháváš tady
co předtím sis bral
nevím kdo jsi
a co bude dál.
Klikatou cestu
tyčí čísi ruka
není však vlídná
jen křehce krutá.
Dere se v linky
nových příběhů
odcházím pryč
dávám se do běhu.
Utíkám časům
jež jsou tak vzdálené
v hlavě je prázdno
srdce je zmýlené.
Až doběhnu k sobě
s údivem se ptám:
'Kdes nechala své "já"?'
- a tiše se vzdám.
A tak marně pátrám
oči bloudí oblohou
PER ASPERA AD ASTRA
vždyť stojím na nohou.