(triceps, 30.09.2019, basne)
TREST
Cítím se tristkně, neuvážlivě podvodně.
Ta zášť vůči mne, my zase určitě na dveře
zaklepe. Slepé ulice vydám se tam, zase
slepě. Někdo se mnou třepe, vzbuď se
chlape, prý už další den se načal. A beze
mne si začal, všechny spouště kolem sebe
mačkal.
Moje tvář stopy nese, těch roků které kolem
mne a přeze mne, jen tak si prošli. Byl jsem tedy
tam a co jsem tedy prožil, tak to je tam striktně
vepsané jako vrip mých pozůstalých chyb. Zdatný
ve svých poklescích, kreslím tu svou vlastní projekci.
Chtěl bych nový počátek, bez zbytečných smyků a
zatáček. Děj je už dávno počat mnou sice ještě nepoznán,
ale osud je ku mne temný dosud. Zrada, brada cuká se co
ti je, jen počítám to mé stvoření asi nebylo stvořeno k té
životní krásné procházce ani kousek z něho, rozbořené je
to tvé tělo.
Tolika lidských osudů, lidských kamer jež tento neuvěřitelně
křivý svět každodenně snímají. Perspektiva zcela jiná, kolik že
asi sedm miliard. Tolika lidských osudů, tolik zaručených pravd
a já tam taky někde budu. Chtěl bych ten život doopravdy žít ne
jen bdít, vzrcadle vidím něco co nepoznám tělo a ksicht plný šlicht.
Právě jsem procitnul ne do života nevlítnu, já chci ještě spát a jen
stále sladce usínat. Říkám si tím hlasem podvědomým, kde jsem se
to zrovna ocitnul. Je my zle špatně nepodstatně, nechci to cítit ale tak
to prostě je. Vím že to nejhorší časem odezní, to abych dále žil pro
nějakého vetřelce, jež je ve mne ukryt. Nechce si svou schránku
poškodit, tak radši trošku v tom tlaku povolí.
Přál bych to zažít svému nejhoršímu nepříteli, nebo tomu kdo
hluboce nevěří, myslím že by stačilo jen pár chvil. Myšlenky hlavou
bloudí my, a má jediná otázka, pro mně zní. Kdy to bude tak nevýslovně
hrozné že to tělo už se neprobudí a do věčnosti začne to své tělo cpát.
Nechci dojít do těch chvil, tak už sakra ty zkurvený parazite ze mne vypadni.
.