(Akrij8, 05.11.2019, basne)
Viděl prý příliš mnoho,
jen málo, aby znal,
uhnětl nahou podstatu,
uzamkl ústa do tichosti
všeho co bylo ztaceného,
co kdysi miloval,
nechal si pro sebe samotu
a tichý souzvuk ztracenosti.
Otveřel oči pro zítřek,
ve kterém usnula prázdnota,
v koutě se zachvělo vzpomínání
prachové peří bez anděla,
jizvy se zbarvily do vrásek,
bez lásky člověk je pouhá hmota,
samota dala se na pokání,
naděje na zítřek nezemřela.
Tančila po skle bez krve,
bolela v sobě životem
na omak zcela hořkosladká,
průzračnou bystřinou mu byla,
protli se v poslední vteřině,
rány jí ovázal sametem,
budoucnost je jen dáma vratká,
která mu oči otevřela
tiše a nevinně