(petrzal, 21.11.2019, basne)
Hlavu mi ohýbá,
únavy záře,
útěk zlý nebývá
z mých snů vernisáže.
Zpět venku v realitě,
před branou nočního divadla.
Sametem tmy vše pokryté,
obloha na střepy se rozpadla.
Tiché tóny nasaji,
cítím lásky vůni.
Tím srdci sonátu zahraji,
srdci s nímž stále stůni.
Vedle mě leží,
zůstává zatím ve snu divadle.
Její teplo mě těší,
našla mé střípky v duši zapadlé.
Cítí co bych teď rád,
že zůstal bych u ni schovaný.
S pocity chtěl bych si hrát,
ošlehán emoce závany.
Nasedám však na kolotoč dne,
rutina naše nemilá,
Snad nebude mi zle,
Boďulko moje rozmilá.
Snad vrátím se ti v plné síle,
veden svého srdce hlasem.
Vstřebán budu ve své milé,
modlím se stále polohlasem.
Topit se budu v tvém náručí,
v mém písku stopy tvé zůstanou.
Tvé oči mě radost naučí,
zlé věci se nikdy nestanou.