(Isla, 16.01.2020, basne)
Opusť mě, mou nekonečnou naději,
zledovatělou kru nakupených přání a příslibů
Na tenkém ledě platný zákon jediný,
nestůj tam ty, kdo nejsi bez viny
Trpký hrozen smíchu,
zazněl a rozléhá se v tichu
vhozená rukavice, bolest jediného vpichu,
způsobí závislost, závislost třeba na kalichu
Nekoketuji, když není mi to vlastní, věř mi ale, že tuto vlastnost
každá žena má, druhá tvář, jak ovládnout jiného samečka
Věřím v lepší časy, přesto že mi ubývá sil i krásy
vráska ryje tvář jak rýč pole, stáří je však, poslední všech smutná role
Až vyschnu v tvářích, úsměv z něj nepoznáš, věř ale,
že tam vždycky bude rád
A její andělská... se té mé, za čas bude podobat,
v konečné stanici, kde netřeba už lhát