(chalcedon, 17.01.2020, basne)
U stolu jež jeho kmen pamatuje dávné časy,
my tenkrát s úctou žádali jsme bychom mohli tělo jeho přetvořit,
u knihy z které čitaváme po večerech mnohé krásy
tam slyšíváme příběhy k nám dávné hovořit...
Tam u krbu jež pokoj domova nám dává
Ve svitu plamínku té nehasnoucí petrolejky
Mě hlasem pohladí tvé něžné "Lásko má já mám Tě tolik ráda "
Pak všechno smysl má
Ve jménu lásky Pavlika a Lenky...
Když na rameně hlavou svou mi dlíváš
A v tichu tajemném nasloucháš tonům mého hlasu,
V těch příbězích tak se mnou ruku v ruce býváš
Pak žehnám s úctou tomu okamžiku a prožitému takto času...