(Sunny, 03.03.2020, basne)
Vždycky jsem věřila na hlubokou lásku,
lásku, kterou neodstřihnou,
tak jako řeznickým nožem,
jeden poslední, vystrašený nádech.
Na lásku, která vyraší z ničeho a přeci,
sílí a prahne, tak jako pupeny na prvních břízách.
Tam dole u řeky již roste ptačinec,
popenec, sedmikrásky, nebojácné fialky.
Vím, že je sbíráš, stejně jako já,
nicméně oba, tolik sobě vzdálení.
Občas Tě čekávám, vyhlížím a prahnu,
na každém náměstí, než zmizíš v davu,
na každém rozcestí, kde spíše, než k chůzi,
zatoužím do dlaní položit hlavu.
Ach, proč je krásné, vyváženo smutkem?
Třeba Tě potkám právě zítra,
u staré studničky, s párem třešní za uchem,
budeš si pískat, jako by nic, jako by nikdy,
láska vlastně nezmizela, jako by žila a prahla,
po nachu sadců, po tvých bosých nohách,
jako bys posečkal, jemně na mne kývnul,
že všechny omyly jednou smyje řeka.
Do posledního kamene,
neb ten, kdo hledá,
nebývá jen nalezen,
ba právě naopak,
plně očekáván...