(KŠmahela, 02.06.2020, basne)
Pouze tmou se duše plouží,
odejde temnotou v hlubinu,
hluchou mdlobou pohled kalí,
v hledišti se stíny dlouží,
stanu se stínem a uhynu,
splynu s temnou hloubkou v dáli.
Zdobně v srdci slunce září,
sálá, tančí – stovku tváří.
Pery mává, píseň pěje
kanár duši, větřík věje,
letím k slunci, letím k horám,
bouřky, moře, hvězdy zdolám.
Krev mi vře, hřmí sluch můj,
zní jen řev, hluk se dme,
musím řvát, stůj co stůj,
ve mně žár žhne peklem,
chce ven hned, ostřím tne,
meč s ohněm, zlo se zlem.
Sponou pláště mojí mysli
plaším se – jak ona zlomen,
šepot s hrozbou tiše přišly,
černá myš je temný omen,
slyším tiše svými smysly
ve tmě jíti ke mně kroky.