Po růžích

(Akrij8, 19.08.2020, basne)

Šel městem tiše, bez bolesti,

nádoba pro pravdu a déšť,

okraje ulic přetékaly

v dláždění ryčel slovem kov,

měl číslo domu na zápěstí,

tisíckrát prošel hrází hvězd,

mnohokrát oči utíkaly,

hledaly rodný stín a krov.

 

Růže se v čase polámaly,

zbyl po nich trn a polibek

na blízká setrvání ve dvou,

kdy zbývá bez druhého třetí,

touhy se osikami chvěly

propastná samota hlasivek,

kdy ústa líbat zapomenou

slovem i činem na úpatí.

 

Strach neměl tváře ani jména,

žil ze své vlastní podstaty,

která se s šaty nesvleče

s chutí se zakousne do nahoty

v modlitbách padal na kolena

když vyrůstala bez táty,

prosili čas ať pouteče

odpustky pro zrnko jistoty.

 

Našli se jinak než čekali,

od hlavy k patě proměnění,

věděli pouhým pohledem,

četli se popaměti,

dotekem v prostoru stříhali

kadeře času, prostor snění,

v posledním zápasu s osudem

padli si do objetí

dnem

www.liter.cz