(Akrij8, 19.08.2020, basne)
Šel městem tiše, bez bolesti,
nádoba pro pravdu a déšť,
okraje ulic přetékaly
v dláždění ryčel slovem kov,
měl číslo domu na zápěstí,
tisíckrát prošel hrází hvězd,
mnohokrát oči utíkaly,
hledaly rodný stín a krov.
Růže se v čase polámaly,
zbyl po nich trn a polibek
na blízká setrvání ve dvou,
kdy zbývá bez druhého třetí,
touhy se osikami chvěly
propastná samota hlasivek,
kdy ústa líbat zapomenou
slovem i činem na úpatí.
Strach neměl tváře ani jména,
žil ze své vlastní podstaty,
která se s šaty nesvleče
s chutí se zakousne do nahoty
v modlitbách padal na kolena
když vyrůstala bez táty,
prosili čas ať pouteče
odpustky pro zrnko jistoty.
Našli se jinak než čekali,
od hlavy k patě proměnění,
věděli pouhým pohledem,
četli se popaměti,
dotekem v prostoru stříhali
kadeře času, prostor snění,
v posledním zápasu s osudem
padli si do objetí
dnem