(ARNOKULT, 23.09.2020, basne)
Mlčící úzkost osamění,
nepoznaného objetí,
s ledovou pýchou staví stěny
nám při poslední závěti.
S vidinou zmaru v zemi sluhů
kráčíme k svému prokletí,
po autostrádě v úzkém pruhu
pádíme k „slunci“ podsvětí.
Snad Nekonečno za hvězdami,
nám v chladu mlhy údolí
na břehu řeky, kde jsme sami,
zahřeje srdce mrtvoly.
U brány lásky plamen svítí,
hledajícího osloví,
že nezáří jen pro přežití
robota sebezáchovy.
https://www.youtube.com/watch?v=OfubrgFCRdk&t=7s
(druhá část)