(vojtěška, 15.11.2020, basne)
zatímco do oken natahuješ knot tmy
strašáky oblékáš do vlněného svetru
a žíháš bosým strništěm
aby ani tahle noc nebyla pro jedinou hvězdu
dřevěný mlýnek na prázdno se točí
za celou knihu beze slov;
někdo sňal všechnu tíhu větru
z tichosti korun na louce
černé jeřabiny očí sněžných sov
opředli babím vláknem pavouci
v hliněných rýhách jak na dlani
jsou víc znát konce, ty dnešní
váhavě o nich zašeptáš do peří
a je to jako když padá bílá
za odkvetlou třešní