(Sisygambis, 03.12.2020, basne)
kus střepu na dlani
z rozbitého zrcadla mého
světa zeleného stmívání
zavřu oči a neotevřu víc
dlaň svírám v pěst a čekám
na pouhé nic
nemám lásku pro nikoho
ani pro tě, jen na sebe
myslím a nic z toho
můj vlastní chlad mě zebe
a červené jsou ruce
čekám nebe
vidím přes mříže klece
jak stále ke mně natahuješ ruku
a něco nové klíčí v hloubi mého srdce
přece, přece