(Komtesa z Paříže, 15.09.2021, basne)
Touhy duše jsou ty tam,
když je k pláči sklon.
Na hradní zdi ukazují sluneční hodiny
hodinu za hodinou.
Z dávných dnů v hloubce samoty,
schované dary, co život nabízí,
řízeným strachem v područí hraběnky,
iluze lásku ukrývá v žaláři.
Náhody rodí vesmírná zahrada,
oči směřují k milenci z obrazů,
vědma čte naposled z kávové sedliny,
tvoří se svatý grál z legend a zázraků.
V symbolu bílé labutě,
jiskří se bouřlivé emoce,
vyšší já odpověď losuje z otázek
pro tento vyprávěný příběh.
Ve špatných chvílích obavou o sebe,
zabíjí ironie reality,
neukojitelný hlad vyluštit tajemství,
silně zní vnitřní volání.
Není moudré držet vše složitě,
údolí pokrývá prachová peřina,
jediný pohled je vysněným zázrakem,
najde ho ve spleti hraběnka zakletá.
Lásku svírat s něhou v náruči,
zahalit laskavým úsměvem,
kroky štěstí vedou k rozkoši,
stačí odemknout uzamčené dveře.
Mág všechno ví,
píše sousloví
hvězdné duše.