(Emily Říhová, 15.10.2021, basne)
Jsou chvíle, kdy chci Ti sevřít dlaň,
ať víš, že nejsi na všechno sám,
když starosti zase svou hráz staví,
však řeku života nic nezastaví.
Někdy si pluje volně a lehce
a tvojí loďkou houpe měkce,
to zůstanu tiše stranou stát,
z tvého štěstí budu se radovat.
Jindy zas řeka prudce se valí,
do cesty překážky Ti staví,
zmítáš se bezmocně v peřejích,
z tváří náhle ztrácí se Ti smích.
Pak se u Tvého břehu zastavím,
otevřu náruč, rameno nastavím,
nechám Tě mluvit a budu naslouchat,
setřu Ti slzy a počkám na úsměv,
co umí tak krásně hřát...