(Jan Kacíř, 01.12.2021, basne)
Věta, jež padne na rozorané pole vybuchuje
a roznáší chmýří po větru.
Ulpívá na dlaních v podobě
mazlavé hlíny.
Stíny, které přicházejí
od protější zdi
se šklebí a hýkají.
Úplněk za mříží
obrací oči v sloup
a slavík pojed sedativa.
Je unaven docela.
Nedozpívá.
Všechno jde pozpátku.
Valčík má těžkou dobu na konci taktu.
Usmívám se směrem dolů.
Ze zdi kladivem vytahuji hřebík.
Uříznutá hlava na slunci
se kutálí
a srší z ní gejzíry
prášků na život a na spaní
a jiskří to za tou zdí
tam, kde se stále ještě
Země točí.
31.8.1986