(Kan, 18.01.2022, basne)
V životě jsem došel,
až k nebeské báni,
na oblak se posadil,
jako jiní páni.
Byla řada přede mnou,
dav různého stáří,
mnohá duše skromná,
mnohá s důležitou tváří.
Každá s velkou nadějí,
že za bránu ji vpustí,
doufají v to hubení
a doufají v to tlustí.
Kdo před bránou stojí,
musí vyznat svoje hříchy.
Když já jsem je odříkával,
káceli se svatí smíchy.
Tuhle hříšnou duši,
tu za bránu nepustíme,
ale na vedlejším oblaku,
si tu duši usadíme.
Komu se to stane,
když ho mine nebe,
aby Bohu za souseda,
nabídnul sám sebe ?
P.S. Mojí milí, nebesa, jsou sakra dobrá adresa !