(Emily Říhová, 21.01.2022, basne)
Poslední zbytky denního světla
houstnoucí tma do krabice smetla
a převázala stužkou vzpomínek,
tak nechám hořet aspoň plamínek.
Ať můžu ptát se večerních stínů,
či smutných úsměvů harlekýnů,
co za nimi skrývá se ve tmách,
když bloudíme v temných uličkách.
Uličkách našich vlastních duší,
jak nebloudit v nich málokdo tuší,
když na botách ulpívá nám strach,
že nenajdem světlo v temnotách.
Tak nebojme se zamčených dveří,
otevřme a pusťme vítr svěží
do srdcí, co skrývají se před světem,
staňme se člověk člověku člověkem.