(Herjann Skald Vargstjern, 31.01.2022, basne)
Do provlhlých popelavých stínů
Do inkoustu tmoucího povětří
Vypouštíme slova, jako by nevážila víc než hrst bublin
A na zlomu světa bez barev
A ledové tříště jasu pouličních lamp
Ti vyprávím
Že jednou ty stromy, které míjíme pečlivě odměřeným krokem
Vyrostou do takové výšky, že nad nimi popuká nebe
Jako karamelová krusta na Crème brûlée
Ty vzrostlé krásné mohutné stromy
Naplní dálavy nekonečna tam nahoře vůní svých květů
Vtom cítím, jak mi pěst smutku zpomaluje zvon mého srdce
Cítím, že závidím
Závidím tomu, kdo bude mít o tolik víc odvahy než budu mít kdy já
Tomu, kdo se vyhoupne do onoho větvoví
A bez sebemenšího zaváhání se rozběhne vzhůru
A uloupí hvězdám jejich oheň
Světlo a naději
Jako Prométheus