(Petr27, 07.03.2022, basne)
Chodím po ostré
hraně žiletky
bosýma nohama a jenom čekám
až mi chodidlo
pošimrá pírko krve
Noha mi uvízla
mezi její břity
svět je drsný jako strniště
na mužské tváři
kterou stačí
pohladit žiletkou
jíž vyrobily v továrně
kde dávno
utichl hlas strojů
i komín jenž připomíná
obří doutník
postavený na výšku
típl cigaretu jako dělník
před nástupem na směnu
jdu kolem rozbořené fabriky
vždy v noci
a za zvonění deště
aby luna z nebeské vrátnice
nemohla spatřit můj stín