(Kan, 08.03.2022, basne)
1.
Když mráz svůj zatne dráp,
tu zem prochladlá vzdychá.
Když sněhu je až po okap,
je krajina smutná, tichá.
Okna zdobí z ledu květ,
však nelze k němu přivonět.
2.
Na stéblech trávy pavoučí sítě,
zdobené kapkami zářivé rosy.
Kolem létaly mouchy a vosy,
těm sítím vyhýbaly se hbitě.
Slunce tu rosu osuší
a svět pohladí po duši.
3.
Vrba se nad vodu kloní,
v ní smáčí své vlasy.
Na polích zlátnou klasy,
dívka své zraky si cloní.
Stále vyhlíží lásku svoji,
nepřichází, a dívka se o ni bojí.
4.
Labutě po vodě plavou,
jedna je černá a druhá bílá.
Ta černá tu bílou políbila,
s hrdě vztyčenou hlavou.
Slunce se k obzoru sklání,
je pozdě, už nemá stání.
5.
Z tváře sluncem znamenané,
dvě modré oči září.
V té mladé dívčí tváři,
úsměv nikdy neustane.
Vzduchem náhle zavoní,
květy mladých jabloní.
6.
Letní noc klidná a tichá je,
a do té opojné nálady,
uprostřed spící zahrady,
si cikáda svou píseň zahraje.
Krajina usnula tichým snem,
a vánek, provoněl ji jasmínem.
7.
Můj přítel – malý bílý pes,
když zastavím, zůstane stát.
Je u mě, když jdu spát,
to přiběhne i přes náves.
Má velké srdce a krásnou duši,
a až na zem dlouhé uši.